Slovesa

Slovesné způsoby

Indikativ

Latina má tři slovesné způsoby – indikativ, konjunktiv a imperativ. Indikativ v sobě implikuje reálnost děje nebo faktickou povahu informace a bývá použit ve velké většině hlavních vět kromě těch, které nabízejí jakousi alternativu k realitě formulovanou přáním, myšlenkou či úvahou, nebo které něco přikazují, zakazují či žádají. Na rozdíl od konjunktivu a imperativu má indikativ úplný rozsah slovesných tvarů a také nejméně problematický překlad díky tomu, že se jedná o prosté sdělení bez různých modálních odstínů.

• Tabulka pravidelného časování aktiva v indikativu
• Tabulka pravidelného časování pasiva v indikativu

Pro zápor se používá záporná částice nōn.

Konjunktiv

Konjunktiv je slovesný způsob, který čeština nemá. V latině se vyskytuje většinou ve větách vedlejších, které pomocí spojky významově spojuje s větou hlavní. Do češtiny se překládá podle toho, jakou má funkci v hlavní větě nebo v jakém druhu věty vedlejší je použit.

• Tabulka pravidelného časování aktiva v konjunktivu
• Tabulka pravidelného časování pasiva v konjunktivu

Pro zápor se používají záporné částice nōn a nē.

Imperativ

Účelem imperativu je přímé vyjádření příkazu, zákazu, pobídky, výzvy nebo prosby.

Imperativ 1. osoby plurálu latině chybí, nahrazuje se konjunktivem. Stejně tak se řeší konjunktivem imperativ neosobních sloves – např. pudeat tē (styď se).

Výjimky

U několika sloves 3. konjugace odpadlo ve 2. osobě sg. imperativu koncové -e. Týká se to sloves dīcere, dūcere (a z něj odvozených sloves, např. ēdūcere), facere.

U sloves scīre a meminī se místo obvyklých tvarů imperativu používají tvary imperativu futura – scītō, scītōte; mementō, mementōte.

Imperativ futura

Imperativ II, zvaný též imperativ futura, se používal zejména v zákonech a nařízeních. Do češtiny ho lze přeložit jako příkaz nebo pomocí částice „nechť“.

Zápor

Záporný imperativ má záporku nē, ta se však používá téměř výhradně jen v konjunktivu. Zákaz se proto zpravidla tvoří konjunktivem nebo pomocí imperativu prézenta nepravidelného slovesa nōlle a infinitivu aktiva významového slovesa – např. nōlī laudāre (nechval) nebo nōlīte laudāre (nechvalte).

Záporný imperativ futura se tvoří záporkou nē nebo pomocí imperativu futura nepravidelného slovesa nōlle a infinitivu aktiva nebo pasiva významového slovesa – např. nōlītō laudāre nebo nōluntō laudārī.

Příklad ze zákonů XII. desek: Hominem mortuum in urbe nē sepelītō nēve ūritō! (Mrtvého člověka ve městě nepohřbívej ani nespaluj!)

Deponentní slovesa

Imperativ deponentních sloves v singuláru odpovídá hypoteticky vytvořenému infinitivu indikativu aktiva (má koncovku -āre, -ēre, -ere nebo -īre), v plurálu je pak shodný s 2. os. pl. ind. préz. pas. (má koncovku -āminī, -ēminī, -iminī nebo -īminī).

Slovesné časy, kmeny slovesa

Slovesné tvary v latině vycházejí ze tří kmenů: prézentního, perfektního a supinového. Časy tvarů s prézentním kmenem (na obrázku vyznačeny hnědě) zaznamenávají děj, který je neukončený, právě probíhající nebo který bude probíhat po neznámou dobu. Časy tvarů s perfektním kmenem (na obrázku vyznačeny modře) zaznamenávají děj, který je nebo bude ukončen. Supinový kmen se vyskytuje v některých jmenných slovesných tvarech (supinum, participium perfekta a futura).

Plusquamperfektum je předminulý čas, který vymezuje děj v minulosti skončený ještě před dalším minulým dějem. Vyskytuje se ve vedlejších větách. Imperfektum i perfektum jsou minulé časy. Indikativ perfekta vyjadřuje děj v minulosti skončený, proto se do češtiny překládá převážně časem minulým dokonavým. Indikativ imperfekta vyjadřuje děj v minulosti neukončený nebo dlouhotrvající nebo se opakující, proto se do češtiny překládá časem minulým nedokonavým. Někdy, zejména v pasivu, má význam děje již uplynulého, který se ale svým následkem promítá až do doby přítomné. Prézens je přítomný čas. Futurum II vymezuje děj, který bude v budoucnosti ukončený dříve, než nastane jiný budoucí děj. Tento čas se vyskytuje ve vedlejších větách. Futurum je budoucí čas. Futura se vyskytují pouze v indikativu.

Rozdíl v použití minulých časů:
Magister laudābat discipulōs. (učitel chválil žáky – často, dlouho, opakovaně) × Magister laudāvit discipulōs. (učitel pochválil žáky – jednou)
Librum legēbam. (četl jsem knihu – ale ještě jsem ji nedočetl) × Librum lēgī. (přečetl jsem knihu)

Jelikož perfektní ani supinový kmen nelze odvodit z prézentního tvaru slovesa, je ve slovníku ještě uvedena obvykle na třetím místě slovesného paradigmatu 1. osoba singuláru perfekta a za ní supinum (většinou jsou zastoupeny jen koncovkou). Kmen slovesa se získá odtržením přípony.

Ukázka ze slovníku (přípony jsou zvýrazněny): fleō, ēre, ēvī, ētum

Slovesné rody

Deponentní a semideponentní slovesa

Latina stejně jako čeština má dva slovesné rody – aktivum (činný) a pasivum (trpný). Je zde ale určitá zvláštnost ne nepodobná té, kterou máme v češtině. V češtině totiž existuje spousta sloves, která bez přidání zvratného zájména nedávají smysl (já chlubím, had plazí, oni bojí, …). A v principu podobná slovesa existují i v latině. Jelikož však latina zvratná slovesa nemá, využívá místo nich pasivní tvar, který pak ale má v takovém případě aktivní význam. Tato slovesa pouze s pasivním tvarem leč aktivním významem se nazývají deponentní. Ve slovníku jsou zaznamenána ve své pasivní podobě, např. vereor, ērī, veritus sum. Supinum deponentních sloves je ve slovníku ze slovesného paradigmatu vypuštěno, neboť ho lze odvodit z uvedeného perfekta pasiva.

S pasivem se často pojí ablativ (kým, čím to je provedeno), což platí i pro deponentní slovesa. Jelikož však deponentní slovesa mají aktivní význam, je většinou nutné při překladu převést tuto vazbu do jiného pádu, aby neztratila smysl.

Příklad: potitur praedā (abl.) ➢ zmocňuje se kořisti (2. pád)

Semideponentní slovesa jsou slovesa s aktivním významem, která však mají buď při použití prézentního kmene jen tvary aktivní a při použití perfektního kmene jen tvary pasivní (např. gaudēre nebo fīdere), nebo naopak při použití prézentního kmene jen tvary pasivní a při použítí perfektního kmene jen tvary aktivní (revertor).

Seznam semideponentních sloves, jak jsou uvedena ve slovníku:
audeō, ēre, ausus sum
gaudeō, ēre, gāvīsus sum
soleō, ēre, solitus sum
fīdō, ere, fīsus sum
cōnfīdō, ere, cōnfīsus sum
diffīdō, ere, diffīsus sum
revertor, revertī, revertī

Překlad pasivní osobní vazby

Latina často dává přednost pasivní osobní vazbě (ā nebo ab + abl. osoby), která ale v češtině nezní přirozeně, proto je vhodné větu při překladu převést do aktiva podle následujícího příkladu:

Latinsky: Fābula ā magistrā narrātur. A česky: Učitelka vyprávěla pověst.

V případě, že ve větě chybí osobní původce děje, není potřeba při překladu nahrazovat trpný rod činným:

Latinsky: Rēs pūblica lēgibus administrātur. Česky opět v pasivu: Stát je spravován zákony.
Latinsky: Fābula narrātur. A česky pomocí zvratného pasiva: Vyprávěla se pověst.