Zájmena

Osobní zájmena

Osobní zájmena se skloňují nepravidelně. Nemají 3. osobu, resp. používají se na jejím místě ukazovací zájmena is, ea, id, nebo osobní zájmeno zvratné.

Zvratné osobní zájmeno

Zvratné osobní zájmeno se používá výlučně pro 3. osobu singuláru i plurálu! Jak tedy latinsky říct třeba „bráním se“? Pomocí osobního zájmena s příslušným pádem dané osoby, v tomto případě akuzativem 1. osoby – mē dēfendō.

Genitiv osobních zájmen

Zájmena nōs, vōs mají v genitivu dva tvary; genitiv objektivní – nostrī, vestrī – se používá ve významu předmětném; genitiv partitivní – nostrum, vestrum – se užívá při vyjímání části z celku (v češtině je uvozen předložkou „z“) a ve spojení s omnium. Zde je několik příkladů:

Multī vestrum venient. (Mnozí z vás přijdou.)
Memor nostrī es! (Pamětliv nás buď! Pamatuj na nás!)
Memorēs omnium nostrum erant. (Pamatovali na nás všechny.)

Jedním z důvodů, proč se genitiv osobních zájmen v latinských textech příliš nevyskytuje, je také to, že v latině se s genitivem nepojí žádná předložka – pouze takové jako grātiā a causā (což ovšem nejsou skutečné předložky). U osobních zájmen se však neuplatní ani tyto, jelikož místo osobního zájmena se v takovém případě použije ablativ přivlastňovacího zájména – takže se například řekne tuā causā nebo nostrā grātiā apod. Z pohledu češtiny to není nelogické, neboť i česky lze říct „tvojí vinou“ (= kvůli tobě) nebo „naší zásluhou“ (= díky nám).

Rozšířené tvary osobních zájmen

Osobní zájmena, i osobní zájmeno zvratné se slučují s předložkou cum (samozřejmě jen pokud je přítomna) ve tvary mēcum, tēcum, nōbīscum, vōbīscum, sēcum.

Příklad: Erimus tēcum. (Budeme s tebou.)

Osobní zájmeno může být zdůrazněno částicí -met (např. egomet – právě já, tibimet – právě tobě apod.) Tato částice se však neužívá při genitivu.

Tūte je zdůrazněné tū. Sēsē je zdvojené, zdůrazněné sē (sebe sám, sebe samy).

Přivlastňovací zájmena

Přivlastňovací zájmena meus, a, um; tuus, a, um; noster, tra, trum; vester, tra, trum; suus, a, um se skloňují přesně tak, jako adjektiva 1. a 2. deklinace, s výjimkou vokativu zájmena meus – tam se používá tvar mī.

Pro 3. osobu se v latině přivlastňovacích zájmen neužívá. Jsou nahrazena genitivem singuláru a plurálu ukazovacího zájmena is, ea, id, např. fīliae eōrum (jejich dcery).

Zvratné přivlastňovací zájmeno se uplatňuje pouze ve vztahu k podmětu ve 3. osobě.

Porovnání: Habet equō suō. (Má svého koně.) × Habeō equō meō. (Mám svého koně.)

Ablativy suō a suā se často zdůrazňují částicí -pte, v ostatních pádech singuláru a plurálu může být u tohoto zájmena uplatněna částice -met. Příklady:

Suāpte fraude captus est. (Stal se obětí své vlastní lsti.)
Suamet facta laudat. (Vychvaluje své vlastní činy.)

Ukazovací zájmena

V genitivu singuláru končí vždy na -ius (-īus), v dativu singuláru na -i (ī). V plurálu se ukazovací zájména skloňují až na malé výjimky stejně jako substantiva I. a II. deklinace. Vokativ se nepoužívá. Nominativ a akuzativ neuter jsou shodné. V některých pádech nejsou tvary ukazovacích zájmen ujednocené, existují tedy alternativy, které se zde uvádí v kulatých závorkách.

Is, ea, id slouží i jako osobní zájmena on, ona, ono. Jejich genitivů lze také použít jako přivlastňovacích zájmen.

Příklad: Videō eam in viā, parentēs eius in agrō. (Vidím ji na cestě, její rodiče na poli.)

Īdem, eadem, idem vzniklo spojením zájmena is, ea, id a částice -dem. Skloňuje se jen první část, v ní se v akuzativu sg. a genitivu pl. vysktuje n místo m. Toto zájmeno vyjadřuje shodu, totožnost; někdy je ale použito ve významu „zároveň, rovněž, také, i“.

Příklady:
Bis dē eādem rē nē sit āctiō. (Nelze jednat dvakrát v téže věci.)
Fortis fuit Ulixēs īdemque callidus. (Odysseus byl statečný, zároveň i chytrý.)

Ipse, ipsa, ipsum neznamená „osamocený“, ale zvýrazňuje význam substantiva nebo osobního zájmena, k němuž je vázáno.

Příklady:
Senectūs ipsa est morbus. (Stáří samo je nemoc.)
Nōsce tē ipsum. (Poznej sám sebe.)

K porovnání:
Ipse Caesar prō Catilīna loquēbātur. (Sám Cézar mluvil ve prospěch Katiliny.)
Sōlus Caesar prō Catilīna loquēbātur. (Cézar mluvil ve prospěch Katiliny sám.)

Vztažná a tázací zájmena

Jestliže záleží na zdůraznění vlastnosti, bývá v latině ve významu „jaký“ použito místo zájmena quī, quae, quod adjektivum quālis, quāle.

Příklad: Quālis rēx, tālis grex. (Jaký král, taková družina.)

Vztažná zájmena se vyskytují na začátku vedlejších vztažných vět. Je-li vztažné zájmeno v úvodu nové věty (po tečce), naznačuje užší vztah k větě předchozí. Quī, quae, quod se potom překládají výrazy a ten, a ta, a to.

Příklady:
Est mihi fīlia, quam amō. (Mám dceru, kterou miluji.)
Dux castra Gāiō committit. Quī ea custōdiet. (Vůdce svěřuje tábor Gaiovi. A ten jej bude střežit.)

Zájmena quis, quid jsou substantivní povahy. V některých pádech se k zájmenu quid ještě připojují tvary feminina rēs.

Když jsou tázací a vztažná zájmena použita spolu s předložkou cum, stojí předložka většinou až za zájmenem: quōcum? quibuscum.

Lze se občas setkat i se slůvky quisnam, quidnam. U nich se skloňuje jen první slabika, formant -nam je nesklonný.

Neurčitá zájmena

• quis (quī), quid – někdo, něco
• quae (qua), quī (quis), quod – některý, nějaký

Uvedená zájmena se skloňují stejně jako tázací zájmena quis?, quid? a vztažné i tázací zájmeno quae, quī, quod. Další neurčitá zájmena vzniknou spojením výše zmíněných zájmen s formanty ali-, -dam, -que, -quam, -vīs, -libet. (Některá neurčitá zájmena mají dva tvary, alternativní tvar je uveden v závorkách.)

1. aliquis, aliquid – někdo, něco
2. aliquī (aliquis), aliqua, aliquod – některý, nějaký
   ad 1., 2.: V nominativu singuláru feminina a v nominativu plurálu neutra je tvar aliqua. Tato nejčastěji se vyskytující zájmena se užívají ve větách kladných. Skloňuje se jen druhá část zájmena.
3. quīdam, quiddam – kdosi, cosi
4. quīdam, quaedam, quoddam – kterýsi, jakýsi
   ad 3., 4.: Mají v akuzativu singuláru maskulina a feminina podoby quendam, quandam, v genitivu plurálu quōrundam, quaerundam (působení spodoby znělosti). Skloňuje se pouze první část zájmena.
5. quisque, quidque – každý (člověk), každá (věc)
6. quisque, quaeque, quodque – každý (používá se jen ve spojení se substantivem)
   ad 5., 6.: Vyskytují se zvláště po řadových číslovkách, superlativu, po zájmenech vztažných nebo neurčitých. Skloňuje se pouze první část zájmena.
7. quisquam, quidquam (quicquam) – někdo, něco
   Toto zájmeno se vyskytuje po záporu, není-li ovšem zápor dán spojkou nē. Adjektivní ekvivalent zájmeno nemá, namísto něj se užívá zájmenného adjektiva ūllus, a, um. Skloňuje se jenom první část zájmena.
8. quīvīs, quidvīs – kdokoli, cokoli
9. quīvīs, quaevīs, quodvīs – kterýkoli, jakýkoli
10. quīlibet, quidlibet – leckdo, leccos
11. quīlibet, quaelibet, quodlibet – leckterý, lecjaký
    Poslední čtyři neurčitá zájmena se nevyskytuje často. Skloňuje se jen první část zájmena.

Neurčitě vztažná zájmena

Neurčitě vztažná zájmena se objevují v úvodu vedlejších vztažných vět.

• quīcumque, qaecumque, quodcumque – kdokoliv, cokoliv; kterýkoliv, jakýkoliv
  Skloňuje se jen první část zájmena.
• quisquis, quedquid – kdokoliv, cokoliv
  Každá část zájmena se skloňuje. Kromě uvedených tvarů nominativu singuláru se vyskytuje jen v ablativu singuláru: quōquō modō, quōquō tempore.

Záporná zájmena

Někdy se u záporných zájmen objevují stopy původního skloňování, např. nihilī faciō, ex nihilō, nēminis, nēminī, aj.