Adjektiva

Podle rodového zakončení v nominativu singuláru dělíme adjektiva (přídavná jména) na:

trojvýchodná

- u každého rodu mají v nom. sg. jiný tvar

- ve slovníku se uvádí se třemi tvary (ācer, cris, cre; clārus, a, um)

dvojvýchodná

- mají v nom. sg. společný tvar pro maskulina a feminina

- ve slovníku se uvádí se dvěma tvary, druhý tvar je zakončen na -e, (brevis, e)

jednovýchodná

- mají v nom. sg. u všech rodů společný tvar

- ve slovníku se uvádí se dvěma tvary, druhý tvar je zakončen na -is, (fēlīx, īcis)

Adjektivum se musí s příslušným substantivem shodovat v pádě, čísle i rodě! Tato shoda však není vždy vyjádřena stejnou koncovkou, a to především tehdy, když se liší jejich deklinace.

Pravidelné stupňování

Pozitiv

Adjektiva 3. deklinace se skloňují podobně jako substantiva 3. deklinace, mají však většinou v ablativu singuláru příponu -ī, v genitivu plurálu příponu -ium a u neuter se v nominativu, akuzativu a vokativu plurálu uplatňuje přípona -ia.

Jako jednovýchodná adjektiva se skloňují také participia prézentu.

Substantivní adjektiva

Některá jednovýchodná adjektiva mají v určitých pádech substantivní tvary:

Dále končí v ablativu singuláru na -e a v genitivu plurálu na -um:

• adjektiva, která nabyla platnosti substantiva
  Příklad: Mōtus iuvenum artubus ūtilis est, senum necessārius. (Mladým je pohyb údů prospěšný, starým potřebný.)
• adjektiva, která jsou součástí vlastních jmen
• jednovýchodná adjektiva memor, immemor, někdy i supplex a inops
• participia prézentu ve vazbě ablativu absolutního
  Příklad: Urbe ārdente omnēs fūgērunt. (Poněvadž město hořelo, všichni utekli.)

A naopak některá zpodstatnělá adjektiva si ponechala v ablativu sg. koncovku -ī a v genitivu pl. -ium, např. aeqālis, annālis, cōnsulāris, familiāris a mnohé měsíce.

Zájmenná adjektiva

Skloňování zájmenných adjektiv je podobné jako u adjektiv I. a II. deklinace, genitiv singuláru všech rodů má však koncovku -īus a dativ singuláru -ī (stejně jako genitiv a dativ singuláru ukazovacích a vztažných zájmen).

Komparativ

Komparativ adjektiv vzniká přidáním přípony -ior, nebo -ius ke kmeni adjektiva. Přípona -ius se připojuje pouze u neuter v nominativu, akuzativu a vokativu singuláru. Komparativ adjektiv se skloňuje jako dvojvýchodná adjektiva 3. deklinace, ale u všech rodů v ablativu singuláru končí na -e a v genitivu plurálu na -um; u neuter v nominativu, akuzativu a vokativu plurálu na -a.

Superlativ

Superlativ se tvoří pomocí těchto přípon:

-issimus, a, um

Používá se pro naprostou většinu adjektiv. Připojuje se ke kmeni adjektiva v pozitivu.

Příklady: altissimus, brevissimus, fēlīcissimus

-rimus, a, um

Připojuje se k nominativu adjektiva končícího v pozitivu na -er, -era, -erum nebo -er, -ra, -rum. Dává se za r, které se tím zdvojuje.

Příklady: līberrimus, pulcherrimus, ācerrimus

-limus, a, um

Připojuje se v pozitivu ke kmeni pouze těchto adjektiv: difficilis, e; similis, e; dissimilis, e; humilis, e; grācilis, e; facilis, e. Dává se za l, které se tím zdvojuje.

Příklady: facillimus, gracillimus

Skloňování probíhá stejně jako u pravidelných adjektiv 1. a 2. deklinace.

Zvláštní nebo nepravidelné stupňování

Opisné stupňování

Adjektiva 1. a 2. deklinace, která mají v nominativu 1.  stupně před koncovkami samohlásku, tvoří zpravidla komparativ pomocí příslovce magis a superlativ pomocí příslovce maximē.
Příklad: idōneus - magis idōneus - maximē idōneus

Adjektiva zakončená na -quus se však skloňují pravidelně.
Příklad: antīquus - antīquior - antīquissimus

Stupňování některých složených adjektiv

Adjektiva končící v pozitivu nominativu singuláru na -dicus, -ficus, -volus se stupňují tak, jako by končila na -dicēns, -ficēns, -volēns (a měla by genitiv singuláru zakončený formantem -entis):

Nepravidelné a neúplné stupňování

Komparativ plūs se v singuláru téměř nepoužívá, většinou jen pro nominativ nebo akuzativ, kdy se chová jako adverbium a pojí se, podobně jako multum, s partitivním genitivem podstatných jmen hromadných a látkových.

Příklad: plūs pecūniae (více, tj. větší množství, peněz)

V singuláru se ještě používá genitivu plūris ve spojení se slovesy významové skupiny „cenit si, hodnotit“, např.: dūcō / aestimō / … plūris.

Některá adjektiva, vycházející z předložek a příslovcí, nemají pozitiv buď vůbec, nebo jen pro použití ve zvláštním významu a v určitých spojeních, např. posterō diē, dī superī, dī īnferī, mare īnferum, mare superum, exterae natiōnēs.

Přívlastky summus, medius, īnfimus, prīmus, extrēmus mohou mít dvojí význam:

• Stojí-li za substantivem, vyjadřují jednotlivou věc celou.
  Příklad: mōns summus (nejvyšší hora)
• Stojí-li před substantivem, vyjadřují část věci.
  Příklady: summus mōns (vrchol hory), in extrēmō ponte (na konci mostu), prīmō vēre (začátkem jara)

Některá adjektiva ze své podstaty nemají komparativ ani superlativ, např. aureus (zlatý), martimus (přímořský), pār (rovný), ale také frūgifer (úrodný) nebo albus (bílý).

Použití stupňovaných adjektiv ve větách

Komparativ

Komparativ vyjadřuje vyšší míru vlastnosti. Názor, že „předstírání lásky je horší než nenávist“ se dá říct:

• s použitím spojky quam (než)
  Simulātiō amōris est peior quam odium.
• srovnávacím ablativem
  Simulātiō amōris peior odiō est.

Oba způsoby srovnání, ale nejsou vždy zaměnitelné. Ablativ srovnávací lze použít pouze tehdy, když první člen srovnání je v nominativu nebo akuzativu bez předložky. Naopak je nezbytný v případě, že druhým členem srovnání je vztažné zájmeno.

Příklady nemožnosti nebo nutnosti použití srovnávacího ablativu:
Similior sum patrī quam mātrī. (Jsem více podobný otci než matce.)
Fāma, quā nihil est celerius, mox venit. (Brzy přichází pověst, nad niž není nic rychlejšího.)

Komparativ lze zesílit příslovci etiam (ještě) a multō (mnohem), např. etiam minor nebo multō maior.

Komparativ nemusí v latině vždy vyjadřovat srovnání. V takovém případě se do češtiny překládá pozitivem s přidáním slov „poněkud, dost, příliš“ s přihlédnutím ke kontextu věty.

Příklady:
Tua amīca est amīcior. (Tvá přítelkyně je docela/poměrně přátelská.)
Epistula frātris est longior. (Bratrův dopis je poněkud/trochu/dosti dlouhý.)

Superlativ

Superlativ obvykle vyjadřuje nejvyšší míru vlastnosti. Uznání, že „Cicero je nejslavnější z římských řečníků“ se dá říct:

• klasicky partitivním genitivem
  Cicerō est clārissimus ōrātōrum Rōmānōrum.
• s použitím předložkové vazby ē / ex / dē (+ablativ) nebo inter (+akuzativ)
  Cicerō est clārissimus ex ōrātōribus Rōmānīs (inter ōrātōrēs Rōmānōs).

Význam superlativu muže být ještě upřesněn slovy vel (asi), quam (co) nebo longē (daleko), např. quam maximus (co největší).

Výskyty superlativu, které nevycházejí ze srovnání (tzv. elativ), je vhodnější do češtiny přeložit pozitivem daného adjektiva s přidáním výrazů „velmi, velice, tuze“ nebo předpon „pře-“, „pra-“.

Příklad elativu: Māter nōbis cārissima est. (Matka je nám velice drahá. Matka je nám předrahá.)

Osiřelé přívlastky

Přívlastky, které nic nerozvíjejí a stojí ve větě samostatně, nejsou výjimečné ani v češtině. Jenže v latině mají často tvar plurálu neutra. V takovém případě se jedná o označení věcí nebo jevů, které v daném kontextu mají společnou vlastnost. Tuto vlastnost, vyjádřenou právě adjektivem (nejčastěji souhrnným omnia), je potřeba při překladu do češtiny převést do jednotného čísla nebo doplnit chybějícím substantivem a nebo nahradit substantivem stejného slovního základu.

Příklady:
Nātūrālia nōn sunt turpia. (Co je přirozené, není hanebné.)
Omnia mea mēcum portō. (Všechny své věci nosím s sebou.)
Praeterita corrigī nōn possunt. (Minulost nelze změnit.)
Legenda (to, co má být čteno), agenda (to, co se má udělat), dīvidenda (to, co se má rozdělit), prōpāganda (to, co se má rozsévat)