Substantiva

Skloňování

Latinská substantiva (podstatná jména) jsou rozdělena do pěti deklinací. O zařazení do příslušné deklinace rozhoduje koncovka genitivu singuláru, která je:
u 1. deklinace  -ae
u 2. deklinace  -ī
u 3. deklinace  -is
u 4. deklinace  -ūs
u 5. deklinace  -eī nebo -ēī

Skloňování probíhá tak, že se ke kmenu substantiva připojují pádové koncovky. Kmen substantiva se nejsnadněji získá, jestliže se od tvaru genitivu singuláru oddělí pádová koncovka. Genitiv singuláru musí být proto vždy ve slovníku uveden. Někdy je označen jen koncovkou (dominus, ī). Jindy, dochází-li k hláskovým změnám nebo jestliže tvar genitivu je širší než tvar nominativu, uvedené zakončení ve slovníku je delší než koncovka (magister, trī; leō, ōnis); v krajních případech, zvláště u 3. deklinace, je tvar uveden celý. Za genitivem se pak zkratkou uvádí rod substantiva.

Latina má šest pádů: nominativ (nom.), genitiv (gen.), dativ (dat.), akuzativ (acc.), vokativ (voc.) a ablativ (abl.). Latinské pády kromě 6. pádu, odpovídají českým. Ptáme se na ně týmiž pádovými otázkami. Latinský ablativ odpovídá českému sedmému pádu. Ptáme se na něj proto pádovými otázkami kým, čím. Český šestý pád je pouze předložkový, proto se překládá do latiny podle vazby latinských předložek.

Vzory skloňování substantiv lze rozdělit na společné vzory pro skloňování feminin a maskulin a na vzory pro skloňování neuter. Skloňování si lze značně ulehčit uvědoměním si těchto pravidelností:

• Pro feminina a maskulina platí, že vokativ je stejný jako nominativ, jedinou výjimkou jsou substantiva 2. deklinace zakončená v nominativu singuláru na -us (vzor servus).
• Pro neutra platí, že nominativ, akuzativ a vokativ jsou vždy stejné.
• Pro všechna substantiva platí, že dativ a ablativ jsou v plurálu vždy stejné.

Podle vzoru mare se z 3. deklinace skloňují nejen neutra končící na -e, ale i ta, která končí na -al nebo -ar, např. exemplar, animal.

Odchylky od koncovek vzorů

Alespoň ty nejčastější:

• Vlastní jména zakončená v nominativu singuláru na -ius a substantiva fīlius a genius mají ve vokativu singuláru koncovku -ī (namísto pravidelné koncovky -ie), např. Vergilī!, Horātī!, fīlī!. (Tutéž koncovku vokativu má rovněž přivlastňovací zájmeno meus: mī!.)
• Genitiv plurálu substantiv 3. deklinace má koncovku -ium především u:
  • neuter skloňovaných podle vzoru mare
  • stejnoslabičných (se stejným počtem slabik v nominativu i v genitivu singuláru) substantiv končících v nominativu singuláru na -is nebo -ēs, tedy až na výjimky, ke kterým patří: canis, pānis, iuvenis, senex, sēdēs, vātēs a slova zakončená na -ter
  • substantiv, jejichž kmen je zakončen aspoň dvěma souhláskami (např. adulēscēns, Alpēs, ars, urbs, imber); i zde však existují výjimky: parēns a slova končící na -ter
  • několika jednoslabičných substantiv: cor, dōs, iūs, līs, mūs, nix
• U některých substantiv 3. deklinace se vyskytuje v akuzativu sg. kromě běžné koncovky -em také koncovka -im a v ablativu sg. kromě koncovky -e koncovka -ī. Jsou to zejména sitis, ignis, secūris, turris, febris, tussis, puppis, nāvis, Tiberis, Neāpolis, Albis.
• Substantivum bōs má v genitivu plurálu tvar boum a v dativu i ablativu plurálu tvar bōbus nebo būbus.
• Substantivum domus se v ablativu singuláru skloňuje podle 2. deklinace (domō). V genitivu plurálu může mít tvar domōrum a v akuzativu plurálu může nabýt tvaru domōs.
• Substantivum diēs je jediné maskulinum 5. deklinace, ovšem v případě, že označuje určitý den (diēs certa, stata, dicta) nebo lhůtu (ad eam diem), nabývá ženského rodu.

Bezpředložkové vazby

Posesivní genitiv

Latina nemá přivlastňovací adjektiva. Místo nich se používá genitiv substantiva, tak jako v následujících příkladech:

advocātus diabolī – obhájce ďábla (ďáblův advokát)
glōria poētae – sláva básníka (básníkova sláva)
in nōmine Deī – ve jménu Boha (ve jménu Božím)

Ve spojení se slovem est a infinitivem lze posesivní genitiv využít ke sdělení, že někdo (osoba zmíněná v genitivu) má nějakou povinnost.

Genitiv celku

Partitivního genitivu (genitiv celku) se používá při vztahu části k celku. V češtině bývá uvozen předložkou „z“.

Příklad: Lēx mortis est omnium lēgum certissima. (Zákon smrti je ze všech zákonů nejjistější.)

Partitivní genitiv se projevuje i ve vazbě se zpodstatnělými adjektivy nebo zájmeny středního rodu v nominativu a akuzativu.

Příklady: dīmidium factī (polovina pravdy); reliquum vītae (zbytek života); nihil novī sub sōle (nic nového pod sluncem); quid causae est (co je příčinou); id locī (to místo)

Genitiv subjektivní a objektivní

Genitivní vazby nejsou jednoznačné, například ze slov „varování přátel“ není úplně zřejmé, jestli někoho varují přátelé, nebo jsou naopak oni těmi varovanými. Platí to tak i v latině: amor mātris lze přeložit jako láska matky nebo také opačně jako láska k matce, podobně timor populī může znamenat stejně tak strach lidu jako strach z lidu. Proto je potřeba teprve ze souvislostí určit, jestli substantivum v genitivu je původcem (subjektem), nebo předmětem (objektem) daného projevu, a ne překládat automaticky! Objektivní genitiv se do češtiny obvykle překládá s pomocí nějaké předložky.

Genitiv ceny

Relativní výše ceny se v latině určuje pomocí sloves aestimāre, emere, vendere, esse a genitivem adjektiv magnum nebo parvum.

Příklady:
Liber erat magnī. (Kniha stála hodně.)
Vendō meum frūmentum nōn plūris quam cēterī. (Neprodávám své obilí za víc než ostatní.)
Amīcitiam tuam plūrimī aestimō. (Tvého přátelství si cením nejvíc.)

Genitiv a ablativ vlastnosti

Vlastnosti osoby nebo věci se dají vyjádřit genitivem i ablativem.

Porovnání:
vir magnī ingeniī (gen.) – muž velkého nadání
vir magnō ingeniō (abl.) – muž s velkým nadáním

Určení směru nebo polohy

Některé pády dávají slovům domus, humus, rūs určitý význam i bez předložky:

Příklad: Nōs venīmus domōs. (Přišli jsme domů.)

Ani vlastní jména měst a malých ostrovů se nepojí s předložkami, a směr či polohu vyjadřují prostými pády.

směr „kam?“

Pojí se s akuzativem

Příklad: Carthāginem, Dēlum, Athēnās venērunt. (Přišli do Karthága, na Délos, do Athén.)

směr „odkud?“

Pojí se s ablativem

Příklad: Carthāgine, Dēlō, Athēnīs revertit. (Vrátil se z Karthága, z Délu, z Athén.)

poloha „kde?“

U jmen v singuláru 1. a 2. deklinace se uplatňuje genitiv, u ostatních názvů zase ablativ.

Příklad s genitivem: Dēlī et Rōmae habitant. (Bydlí na Délu a v Římě.)

Příklad s ablativem: Carthāgine et Athēnīs habitant. (Bydlí v Karthágu a Aténách.)

Před slovy oppidum, urbs, īnsula, vīcus však předložka nesmí chybět, ani když jsou doprovázena místním jménem! Správně je tedy např. in urbe Lutētia (ve městě Paříži).

Určení času

Akuzativ časový

Časový akuzativ zastupuje příslovečné určení času v odpovědi na otázku „jak dlouho?“.

Příklady:
Decem annōs Trōia ā Graecīs oppugnābātur. (Deset let byla Trója Řeky obléhána.)
Ulixēs ad vātem Circam multōs diēs manēbat. (Odysseus u kouzelnice Kirké mnoho dní pobýval.)

Ablativ časový

Časový ablativ zastupuje příslovečné určení času v odpovědi na otázku „kdy?“.

Příklady:
nocte (v noci), hieme (v zimě)
Augustī temporibus (za časů Augustových)
Īdibus Iānuāriī (o lednových Idách, tj. 13. ledna)

Ablativem se také vyjadřuje časová míra „jak moc dlouho“ nebo „o kolik dříve či později“:

tōtā nocte (celou noc)
diē post/ante (den potom/předtím)