Lingua Latina

Quidquid Latine dictum sit, altum videtur.

Vývoj

Latina patří do indoevropské jazykové skupiny. Mluvili jí původně Latinové, obyvatelé Latia, krajiny ve středu Apeninského poloostrova při dolním toku Tibery. Jedním z kmenů sídlících v Latiu byli Římané, kteří obývali město Řím a jeho okolí. Výbojní Římané latinu rozšířili po celém svém impériu. Tím se latina stala základem dnešních románských jazyků (francouzštiny, italštiny, španělštiny, portugalštiny, rumunštiny aj.).

Latina prostřednictvím antické literatury zprostředkovala evropským národům antickou vzdělanost. Vedle spisovné latiny, normované Caesarem a Ciceronem, se vyvíjela také řeč lidová, která ke konci doby císařské získala převahu nad spisovnou latinou. O prosazování nové, vulgární či začínající středověké latiny se v některých svých dílech zmiňuje sv. Augustus, když naráží na „lidový způsob mluvy“. Středověká latina má svůj počátek v posledních letech západořímské říše. Tehdy se latina stala lidovým jazkem i v mnoha krajích mimo rodnou Itálii a začala se značně zjednodušovat (omezení konjunktivů, omezení skloňování koncovkami, nahrazování akuzativních vazeb vedlejšími větami apod.). V době Karla Velikého latina doznala tzv. karolinské reformy. Středověká latina byla v mnoha aspektech ovlivněná národními jazyky, a proto se tedy v různých zemích částečně liší.

Středověká latina se stala všeobecným dorozumívacím jazykem vzdělaných vrstev, jazykem mezinárodních diplomatických styků i jazykem umělecké literatury a státní správy. Proto jsou umělecká, teologická i vědecká díla té doby psaná latinsky. Ve Vatikánu je latina vedle italštiny stále úředním jazykem. V českých zemích převládala latina až do husitského období, v Uhrách se udržela jako jazyk státní správy téměř až do poloviny 19. století. Za tu dobu pronikla do češtiny a dalších evropských jazyků spousta latinských slov. Mnohé výrazy převzaté z latiny jsou dnes součástí mezinárodní odborné terminologie.

Abeceda

Římané převzali písmo v upravené podobě prostřednictvím Etrusků od Řeků. Klasická latinská abeceda měla pouze velká písmena (majuskule), těch bylo původně jen 21 (A, B, C, D, E, F, Z, H, I, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, V, X), přičemž nepoužívané písmeno Z bylo brzy nahrazeno písmenem G, které vzniklo odvozením z písmena C (přidáním vodorovné čárky), kterým Římané dříve zapisovali i hlásku g (proto zkratka jména Gāius je C.). K této abecedě se ve slovech řeckého původu připojila ještě písmena Y a znovu Z a také spřežky CH, PH, RH a TH (místo řeckých písmen Χ, Φ, Ρ a Θ).

Vzhledem k tomu, že toto písmo nevycházelo přirozeně z latinského jazyka, tak ani plně neodpovídalo jeho potřebám. Hlásku k zastupovala rovnou čtyři písmena – C, K, Q, X (= ks) – zatímco některé jiné hlásky neměly vlastní písmeno. Písmeno K se ale používalo zřídka, neboť je nahradila ostatní písmena. Jelikož chyběla písmena J a U, používali Římané písmeno I pro samohlásku i i souhlásku j a písmeno V pro hlásky u a v. Písmeno J je původem až ze 16. století.

Velká písmena se v latině píší jen na začátku vět, vlastních jmen a jejich odvozenin (Rōma, Rōmānum).

Výslovnost

Latinskou výslovnost známe díky přepisu římských jmen do staré řečtiny a také díky gramatickým chybám méně gramotných autorů nápisů, kteří psali slova tak, jak je slyšeli. V raném středověku však byla fonetika latiny silně ovlivněna národními jazyky. Proto se středoevropská pravidla výslovnosti latiny liší od italských. Ovšem ani italská výslovnost není blízká té antické.

Samohlásky

Vyslovují se stejně jako v češtině, jen písmeno i se čte před samohláskou jako j, např. iūdex [jůdex]. A také pro písmeno u existuje drobná výjimka: Pokud následuje po q či ng, čte se jako v, např. lingua equī [lingva ekví]. Rovněž su se před samohláskou téže slabiky vyslovuje s v, např. Suētōnius [Své-tó-nius] (pozor – netýká se to zájmena suus, neboť to jsou dvě slabiky: [su-us])

Dlouhé samohlásky jsou označeny vodorovnou čárkou nad písmenem (ā). Toto označení se ale používá jen pro výukové účely.

Dvojhlásky

Ae nebo oe se vyslovují jako é, např. poena [péna]. Není tomu tak ale v případě, kdy je nad písmenem e čárka nebo dvě tečky (aē, aë, oē, oë). Takto je upozorněno na fakt, že nejde o dvojhlásku, ale dvě samostatné samohlásky, které patří do dvou různých slabik.

Původně se ovšem ae vyslovovalo jako ai.

Souhlásky

• Římané vyslovovali původně každé c jako k, ale od 5. stol. n. l. se ustálila výslovnost c před samohláskami e, i, y a dvojhláskami ae, oe, zatímco v ostatních případech se mění v k (např. corpus [korpus]).
• Souhláska s se mezi dvěma samohláskami (případně i dvojhláskou) nebo mezi samohláskou a jednou ze souhlásek m, n, r vyslovuje jako z (např. Caesar [cézar], rosa [roza], census [cenzus]).
• Slabiky di, ti, ni se vyslovují tvrdě.
• Pokud se za souhláskou t nachází skupina samohlásek iu, ia, ie, nebo io, vyslovuje se t jako c, např. ratiō [ració]. Tato výslovnost pochází z pozdní doby císařské. Neplatí ovšem, když:
  • samohláska i se čte dlouze, např. tōtīus [tótýus]
  • souhlásce t předchází některá ze souhlásek s, x, t, např. hostia [hostya]
  • se jedná o slova řecká a cízí, např. Aegyptius [égyptyus] nebo Miltiadēs [Miltyadés]
• Od doby císařské se spřežka ph čte jako f.

Přízvuk

Dvojslabičná slova mají přízvuk na první slabice. Trojslabičná a víceslabičná slova mají přízvuk na:

• předposlední slabice, jestliže je dlouhá přirozeně nebo polohou (laudāmus, laudantur);
• třetí slabice od konce, jestliže je předposlední slabika krátká (ēducant)