Věty

Slovosled

Latinský slovosled je volný, přesto v latině lze nalézt určité převládající vzorce slovního uspořádání:

• Přísudkové sloveso je zpravidla umístěno na konci věty.
• Přívlastek bývá převážně za substantivem, které rozvíjí.
• Co má být zdůrazněno, se klade na začátek věty.

Otázky

Doplňovací otázky

Účelem doplňovacích otázek je doplnění neúplné znalosti věci. Slovosled mívají stejný jako v češtině, začínají tázacími zájmeny nebo příslovci: quis?, quid?, ubi?, quandō?, quō?, quōmodo?, cur?, … Například:

Quandō id faciēs? (Kdy to uděláš?)
Quot hominēs aderant? (Kolik lidí bylo přítomno?)

Zjišťovací otázky

Zjišťovací otázkou žádáme potvrzení nebo popření určité věci. Tyto otázky jsou v latině uvozovány těmito tázacími částicemi:

nōnne

překládá se jako: což ne-, ne snad, zda ne-

Použitím této částice naznačuje tazatel, že očekává kladnou odpověď.

Příklad: Nōnne canis similis est lupō? (Což není pes podobný vlku?)

num

překládá se jako: což, zda, copak

Použitím této částice naznačuje tazatel, že očekává zápornou odpověď.

Příklad: Num īrātum timēmus Iovem? (Bojíme se snad Jupiterova hněvu?)

-ne

Tato částice se připojuje ke slovu, na které je kladen důraz (tj. na které se ptáme). Do češtiny se překládá prostou otázkou.

Příklad: Rēctēne interpretor sententiam tuam? (Vykládám tvůj výrok správně?)

Na tyto otázky se odpovídá buďto zopakováním slov z otázky, anebo příslovci – např. kladně odpovídáme: etiam, sīc est, ita, ita vērō, vērō, sānē atd.; záporně pak: nōn, nōn ita, minimē, minimē vērō, …

Příklad: Adeōne pulchra est? Immō foedius nīl est. (Je tak krásná? Naopak, nic není šerednější.)

Rozlučovací otázky

Těmito otázkami zjišťujeme, která z přinejmenším dvou možností je správná. V latině bývá první člen nepovinně uvozován částicí utrum, či -ne, druhý a další členy částicí an. České „nebo ne“ se překládá latinským an nōn. Několik příkladů:

Utrum vestra an nostra culpa est? (Je to vaše, nebo naše chyba?)
Tibi ego an tū mihi servus est? (Jsem tvůj, nebo ty můj otrok?)
Pater veniet an nōn? (Přijde otec, či ne?)

Záporné věty

Zápor je v latinských větách vyjádřen buď pomocí některé ze záporek (nōn, nec, neque, nē, haud, …), nebo slovem, jehož samotný význam je záporný – obvykle nějakým záporným zájménem, příslovcem nebo adjektivem. Ovšem věty, ve kterých se vyskytuje zápor, nemusí být vždy záporné. Je potřeba rozlišovat, zda negace platí pro celou větu, nebo celé souvětí, nebo jen pro větný člen. To se poměrně snadno pozná z kontextu dané věty. U záporky si stačí všimnout, před kterým slovem je použita (neboť právě to zpravidla popírá) a jakou úlohu má toto slovo ve větě. Příklad: Nōn scholae sed vītae discimus. (Ne škole, ale životu se učíme.) Tato věta obsahuje zápor, přesto je její vyznění kladné (přece jenom se něčemu učíme). Napovědět může v podobných případech i použitá záporka; např. záporka haud většinou popírá jen jednotlivá slova, naopak souřadící spojka neque (ani, a ne-), někdy zkráceně psaná jako nec, dává tušit zápornost celé věty.

Dvojitý zápor známý z češtiny v latině neplatí. Zdvojení záporu by latinské větě paradoxně dodalo silně kladný smysl. Výraz nihil nescit by tedy neznamenal, že dotyčný nic nezná, ale právě naopak, že ví skoro všechno. Opět je ale potřeba všímat si kontextu – v dalším příkladu se obě záporná slova už nepopírají navzájem, a věta zůstává proto záporná.

Nescit sē nihil scīre. (Neví, že nic neví.)
Nec possum tēcum vīvere nec sine tē. To je další příklad záporné věty se dvěma zápory; záporky nec jsou použity ve významu ani … ani – nemůžu žít s tebou ani bez tebe.

Časová souslednost

V latině a obecně v románských jazycích může být čas ve ve vedlejších větách vyjádřen dvěma způsoby:

• absolutně – samostatné časové zařazení děje bez ohledu na čas ve větě řídící; patří sem především prézens (pro přítomnost), perfektum (pro minulost) a futurum (pro budoucnost)
• relativně – zařazení děje vůči k jinému ději nebo bodu na časové ose, čas slovesa je ve větě podřízené vztažen k ději věty řídící, přičemž časy s prézentním kmenem (imperfektum, prézens, futurum) označují současnost děje s dějem věty řídící, časy s perfektním kmenem (plusquamperfektum, perfektum, futurum II) předčasnost a opisné časování následnost.

Věta řídící je ta, z které vychází věta vedlejší. Nemusí to být vždy přímo věta hlavní; i věta vedlejší, z níž vychází další věta vedlejší, je ve vztahu těchto dvou vět větou řídící.

Opisným časováním se vyjadřuje jen následnost v aktivu a jen u sloves, která mají participium futura. Následnost v pasivu či následnost v aktivu u sloves, která nemají participium futura, se vyjadřuje:

• konjunktivem prézentu nebo imperfekta s pomocí některého výrazu odkazujícího na budoucnost, např. brevī, mox, posteā, statim apod.
  Příklad: Nesciō, quis vestrum crās laudētur. (Nevím, kdo z vás bude zítra pochválen.)
• konjunktivem prézentu nebo imperfekta sloves posse, debēre, velle s infinitivem prézentu významového slovesa.
  Příklad: Nesciō, utrum silēre possit. (Nevím, zda bude mlčet.)

Konjunktivní souslednost je u některých druhů vedlejších vět omezena, je proto nutné znát pravidla pro konkrétní vedlejší věty.