Čísla a číslovky

Psaní římských čísel

Stojí-li jedna z číslic I, X, C před nominálně větší římskou číslicí, její hodnota se odčítá od hodnoty větší římské číslice.
Příklad: IV = 5−1 = 4

V opačném případě se hodnoty římských číslic sčítají.
Příklad: XXXVI = 10+10+10+5+1 = 36

Kombinovaný příklad: MXC = 1000+100−10 = 1090

Číslice V, L, D se neopakují. Žádná z nich nesmí být v čísle použita více než jednou. Ostatní římské číslice se mohou v řadě za sebou opakovat maximálně třikrát.

Nulu Římané neznali. Tisícové hodnoty vyznačovali vodorovnou čárkou (hasta) nad číslicí, např. XCI = 91000.

Čtení čísel

Čísla jsou v latině tak jako v jiných jazycích složena z jednotek, desítek, stovek a tísíců, což se ve slovním vyjádření zřetelně projevuje: V číslech 11 až 17 se objevuje složka -decim odvozená od decem, desítky jsou charakterizovány složkou -gintī nebo -gintā, stovky složkou -centī nebo -gentī. V důsledku skládání čísel z jednotlivých složek dochází u některých číslovek k hláskovým změnám, takže pak například máme duocentī, nebo (septem + decem =) septendecim.

Řazení desítek a jednotek není jednotné. Dvouciferná čísla zakončená osmičkou nebo devítkou (18, 19, 28, 29 … 88, 89) se vyjadřují odčítáním od následující desítky, např. duodēvīgintī (2 od 20) nebo ūnsexāgintā (1 od 60). Výjimkou jsou 98 (nōnāgintā octō) a 99 (nōnāgintā novem). Při čtení ostatních dvojciferných čísel od 21 do 99 se buď kladou jednotky před desítky a spojují se spojkou et, nebo se kladou bez spojky za desítky. Například: sex et trīgintā = trīgintā sex = 36.

Od 101 se číslovky obvykle skládají sestupně, beze spojky, s jednotkami na posledním místě, např. mīlle centum vīgintī trēs (1123), ovšem sestává-li číslo z tisíců a stovek, mohou být tyto části spojené spojkou et, např. mīlle et nōngentī (1900).

Zlomky

Zlomek je tvořen čitatelem a jmenovatelem. Zatímco čitatel je vyjádřen základní číslovkou, po něm následující jmenovatel je vyjádřen řadovou číslovkou vázanou na slovo pars (část, díl). Výjimkou je výraz pro polovinu, ten má obvykle podobu substantiva dimidium (= dimidia pars).

Pokud je čitatelem 1, např. 1/2 nebo 1/9, tak se čitatel neříká, protože je to zbytečné, posluchačům to vyplyne ze singuláru.

Příklad: (ūna) decima pars – (1)/10, doslova: (jeden) desátý díl

Je-li čitatel o jednotku menší než jmenovatel – např. 2/3, 3/4, 6/7 – tak se jmenovatel neříká, posluchačům je sdělen jen neúplný počet částí celku a oni si sami domyslí, že jedna část zbývá.

Příklad: trēs (quārtae) partēs – 3/(4), doslova: tři (čtvrté) díly

V případě, že se zlomek nedá zkrátit o čitatele ani o jmenovatele, bývá zpravidla vynecháno slovo partēs.

Příklad: duae quīntae (partēs) – 2/5( ), doslova: dva páté (díly)