Věty

Druhy vedlejších vět

Ve vedlejších větách se uplatňuje indikativ i konjunktiv. Zatímco však indikativ zde slouží k prostému konstatování minulého děje, jehož souvislost s dějem věty hlavní není jiná než náhodná časová shoda (v té době, když), konjunktivem je dáváno najevo, že smyslem vedlejší věty není konstatovat její děj, nýbrž interpretovat ho jako podmínku nebo příčinu děje věty hlavní.

Věty podmínkové

Podmínkové věty lze poznat podle spojek sī (při záporu nisi), které se překládají podle typu věty.

Podmínkové věty reálné

Podmínkové věty s indikativem mají povahu konstatování. V těchto větách se sī nepřekládá jako „kdyby“, poněvadž podmínka zde není na rozdíl od vět potenciálních brána jako pochybnost, nýbrž jako předpoklad, ale spojkou „jestli“ nebo částicí „-li“.

Příklady:
Sī id dīcēbās, errābās. (Jestli jsi to říkal, mýlil ses.)
Sī vīs pācem, para bellum. (Chceš-li mír, připravuj válku.)
Sī Rōmānī rēgem hostium cēperant, eum in triumphō dūcebant. (Jestliže Římané zajali nepřátelského krále, vedli ho v triumfálním průvodu.)

Podmínkové věty nereálné

Podmínkové věty s nereálným konjunktivem popisují neuskutečněný nebo neuskutečnitelný děj.

Příklady:
Sī id dīcerēs, errārēs. (Kdybys to říkal, mýlil byses.)
Sī tacuissēs, philosophus mānsissēs. (Kdybys byl mlčel, byl bys zůstal filosofem.)

Podmínkové věty potenciální

Jelikož podmínkové věty s potenciálním konjunktivem jsou jakýmsi přechodem mezi reálnými a nereálnými podmínkovými větami, jejich významová odlišnost, pokud nevyplývá přímo z kontextu, se snadno ztratí v překladu. Čeština totiž nemá specifický prostředek pro vyjádření potenciality, tu lze jen naznačit doplněním výrazů se zpochybňujícím významem – např. kdyby snad, kdyby náhodou, kdyby případně apod.

Příklad: Sī id dīcās, errēs. (Kdybys to snad říkal, možná byses mýlil.)

Věty přípustkové

Věty přípustkové (koncesivní) vyjadřují okolnost, navzdory níž se uskutečňuje děj věty hlavní. V češtině začínají spojkami „ačkoliv“, „i když“, „i kdyby“, „přestože“ apod.

Význam latinského indikativu a konjunktivu je v přípustkových větách stejný jako v těch podmínkových. Rozlišuje se tedy přípustka reálná, nereálná a potenciální.

Někdy je místo výše uvedených spojek použito vztažné zájmeno. Jindy je spojka úplně vypuštěna.

Příklady:
Ego, quī sērō vēnissem, tamen vīdī. (Já, ačkoliv jsem přišel pozdě, přece jsem viděl.)
Vīcerit, tamen nōn gaudēbat. (Zvítězil, přesto se neradoval.)

Věty účelové

Na věty účelové se ptáme: Proč? Za jakým účelem? Začínají spojkami ut („aby“), nē („aby ne-“) a záporně mohou pokračovat po spojce nēve („a aby ne-“). V účelových větách se užívá konjunktiv prézentu nebo konjunktiv imperfekta v závislosti na čase hlavní věty.

Příklady:
Dō, ut dēs. (Dávám, abys dal.)
Nōn ut edam vīvō, sed ut vīvam edam. (Nežiji, abych jedl, ale jím, abych žil.)

Při použití sloves s významem „poslat, vybrat, zvolit“ bývá spojka ut často nahrazena vztažným zájménem. Na použití konjunktivu to ale nic nemění.

Příklad: Missī sunt mīlitēs, quī (= ut iī) pontem occupārent. (Byli posláni vojáci, aby obsadili most.)

Ve středověku se často objevují pro účelové věty netypické spojky: ut nōn (místo nē), quod, quātenus (místo ut).

Příklad (Matouš 7,1): Nōlīte iūdicāre, ut nōn iūdicēminī. (Nesuďte, abyste nebyli souzeni.)

Věty obsahové

Nesou obsah věty hlavní, ve větě hlavní je obsah pouze načat. Použití konjunktivů je v nich stejné jako ve větách účelových. Jejich spojky se překládají jako „aby“ nebo „že“. U některých obsahových vět, zejména u zabraňovacích a obavných, při snaze o doslovný překlad hrozí, že dojde k převrácení smyslu věty, neboť významově stejný typ věty může v češtině vyžadovat jinou formulaci než v latině; například zmíněné zabraňovací a obavné věty jsou v latině svou podstatou věty účelové, kdežto v češtině to jsou věty předmětné.

Věty žádací, snahové

Následují po slovesech žádosti nebo snahy: ōrāre, petere, precārī, rogāre, optāre, postulāre, imperāre, monēre, suādēre, cōgere, permittere, dēcernere, cūrāre, facere, cavēre apod. Začínají spojkou ut / nē.

Příklad: Cavē, nē cadās. (Dej pozor, abys nespadl.)

Věty zabraňovací

Následují po slovesech impedīre, arcēre, prohibēre, obstāre, recūsāre, dēterrēre apod. Začínají spojkou nē nebo quōminus.

Příklady:
Prohibēbō tē, nē absīs. (Zabráním ti, abys nechyběl. – Správně: Zabráním ti chybět.)
Rēbus hūmānīs multa externa, quōminus perficiantur, possunt obsistere. (Mnohé vnější okolnosti mohou lidským záměrům zabránit, aby se uskutečnily.)

K větám zabraňovacím lze přiřadit i věty, které následují po slovesech se slabším zabraňovacím významem (např. sē tenēre, reprimere, sibi temperāre) a bývají negovány spojkou quīn.

Příklad: Ego vix teneor, quīn dormiam. (Stěží se udržím, abych neusnul.)

Věty obavné

Vyjadřují přání, jehož splnění si mluvčí nepřeje. Začínají spojkou nē, nebo nē nōn. Konjunktiv ve větách obavných je týž jako v normálních větách účelových, neboť obava, týkající se obvykle budoucnosti, se považuje za dějově současnou s přísudkem věty řídící.

Příklad: Timeō, nē nōn veniat. (Bojím se, že přijde. – Správně: Bojím se, že nepřijde.)

Věty výsledkové

Vyjadřují účinek, výsledek děje věty řídící; ve vztahu k větě řídící jsou jejím podmětem nebo předmětem. Následují po slovesech facere, efficere, perficere, impetrāre, assequī, adipīscī nebo neosobních vazbách jako mōs est, cōnsuētūdō est, tantum abest či neosobních slovesech fit, accidit, ēvenit, contingit, sequitur apod.

Příklady:
Accidit, ut aegrōtī sīmus. (Stává se, že jsme nemocní.)
Mōs erat, ut senior prīmus loquerētur. Bylo pravidlem, že starší mluvil první.
Caesaris audācia fēcit, ut mīlitēs quoque sine metū pugnārent. (Cézarova odvaha způsobila, že i vojáci bojovali beze strachu.)

Věty účinkové

Účinkové (konsekutivní) věty vyjadřují účinek hlavní věty. Jsou uvozeny spojkou ut, při záporu ut nōn (a je-li zápor ve větě hlavní i vedlejší, objevuje se i quīn). Spojka ut se obvykle překládá jako „že“. Pokud se děj ve větě hlavní sice neuskutečňuje, ale je to žádoucí, překládá se ut jako „aby“ (např. „není tak silný, aby zvítězil“). Místo spojky ut se někdy, zvláště po neurčitých nebo záporných výrazech, používá vztažné zájmeno, které se pak v takovém případě rovněž překládá jako „že“.

Hlavní věta, na kterou účinková věta navazuje, často obsahuje příslovce nebo přídavné jméno vyjadřující zvýšenou míru vlastnosti: ita, sīc, adeō (tak); tantō (natolik); tam (tak, natolik); tālis (takový); tantus (tak velký). Pokud takový výraz ve větě hlavní chybí, překládá se ut jako „takže“.

Konjunktivy se ve vedlejších větách účinkových kladou nezávisle na čase věty hlavní. Proto v těchto větách konjunktiv prézentu překládáme přítomným časem a konjunktivy imperfekta a perfekta minulým časem.

Příklady s konjunktivem prézentu:
Numquam ita parātus sum, quīn mora laeter. (Nikdy nejsem tak připravený, abych se neradoval z odkladu.)
Exsistunt (tālēs), quī nōn mentiantur. (Existují takoví, kteří nelžou.)

Příklady s konjunktivem imperfekta a perfekta:
Mōns altissimus impendēbat, ut perpaucī iter prohibēre possent. (Čněla tam vysoká hora, takže i málo obránců mohlo cestu bránit.)
Niobē tam superba fuit, ut īram deōrum nōn timuerit. (Niobé byla tak pyšná, že se nebála hněvu bohů.)
Hannibal odium paternum ergā Rōmānōs sīc cōnservāvit, ut prius animam quam id dēposuerit. (Hannibal tak uchoval otcovu nenávist k Římanům, že by se spíš vzdal duše než jí.)
In pugnā Marathōnia tantā virtūte pugnāvērunt Athēniēnsēs, ut decemplicem numerum hostium prōflīgāverint. (V bitvě u Marathonu Atéňané bojovali s takovou statečností, že porazili desetinásobný počet nepřátel.)